Vylet do hor, hor - velehor!

Velikonocni prodlouzeny vikend se primo nabizel, aby byl procestovan. Navic vzhledem k tomu, ze cas v Indii se neuprosne krati, rozhodli jsme rozjet se tentokrat ponekud dale. 10 hodin v autobuse nas melo dovezt do Manali - vysokohorskeho mestecka v Himalajich, Indy prezdivaneho jako "New Zeland of India". Na cestu se s nami vydal norsky obr Sverre, ktery zahy mile prekvapil, protoze zvladl mistrne ukrotit svuj apetit a az na par excesu (grilovany pstruh ve svestkove omacce atd.) jej drzel na uzde.

Ve ctvrtek vecer jsme se vydali na autobus, bohuzel jsme museli vystat frontu na listky. Pro ty, kdo stale nevi, co znamena fronta v Indii: vezte, ze je to totalni chaos, evropske fronte nepodobny, takze na radu prijdou ostre lokty a nenapadne protlacovani se kupredu. Teto role se naramne dobre zhostil Sverre, o nekolik hlav precnivajici mistni sebranku, takze nemel problemy s respektem. Konecne listky byly a zavistne pohledy cekajicich nas doprovodily do autobusu. Dostali jsme tentokrat "VIP" misto ihned za ridicem, ktere je krome nebezpecne velkeho vyhledu take zname abnormalnim nedostatkem mista pro nohy. Nastesti po peti minutach nohy prestaly protestovat a necitlive se nechaly ruzne formovat. Navzdory nepohodli cesta ubihala rychle, takze nas autobus vyplivl nad ranem v Manali.

V Manali jsme na doporuceni navstivili mistni kostelik (z roku 1533, celodreveny) a prosli se mistni lesni rezervaci. Vsemozni podnikavci se snazili vydelat na "docasnem zapujceni domacich mazlicku za ucelem zhotoveni fotky", takze jsme postupne mijeli belochy fotici se na jacich, hladici beranka nebo drzici v naruci angorskyho kralicka. Lesni rezervace byla uplne jak nase lesy, cedry misto smrku, mech, kapradi a balvany, uz jen ty houby chybely. Pak uz jen obed v mistni restauraci (prvni ze tri servirovanych pstruhu - zacatek severskeho zamilovani se) a hura do Kasolu, vsemi doporucovaneho mestecka/vesnice.

Protoze marihuana a jeji derivaty jsou hlavnim obchodnim artiklem, oficialne tolerovanym ze strany vlady, neusel Kasol pozornosti turistu a milovniku trancu (hudebni styl). Nechapu proc, ale cela oblast je zamorena Izraelci (trance pry pochazi z Izraele), takze vsechno je trojjazycne: hebrejsky, hindi a anglicky. Vune marihuany (at uz rostouci nebo zpopelnene) provazi cloveka na kazdem kroku a nikdo se nad tim nepozastavuje. Samozrejme i nam bylo nabizeno, nicmene jsme nechteli byt dalsi ze zastupu, takze jsme slusne odmitli - pro tentokrat :).

Nasledoval vylet do Manikaranu, mesta prosluleho sirnymi horkymi prameny. Most pres reku hlidaly tri zive kravy, takze clovek musel projit jako turniketem. Nekolik hindu chramu a gurudvar (sikhske chramy), kazdy vystaveny nad nejakym pramenem a kazdy nabizejici ocistne smoceni se. Nektere dokonce i ve vrouci vode varili jidlo, ale to jsme nestihli. Zato koupel jsme vynechat nemohli, i kdyz bylo neskutecne vedro, odvazili jsme se se Sverrem a zahuceli do jednoho z mensich bazenku. Macejici Indove nas behem svlekani pozorne sledovali a kdyz jsme zasedli vedle, s usklebkem prikyvli na pozdrav. Voda tak 40 stupnu, ponekud smrdela sirou a potem (i kdyz mela odtok i pritok), ale co, kdyz je neco svate, tak to muze i smrdet!

Dva dny jsme stravili v Kasolu a na treti den byl planovany vylet zpet do Manali a do nedalekeho Rothang Passu, kde jsme chteli lyzovat a mozna i proletet se na para-kridle (paragliding). Bohuzel nas dohazovac taxiku spatne pochopil a misto do Manali jsme jeli do Malany, coz jsme zjistili az prilis pozde. Nicmene z nedorozumeni vzesel neskutecny vylet, uz cesta taxikem tam byla unikatni. Klikate, prudce rezane udoli, horske kamenne silnice obtacejici kopce, prudke zatacky s vyjizdejicimi auty do protismeru a nadherna scenerie... prijemne nebezpecne lechtajici hodinka. Jake vsak bylo prekvapeni, kdyz nas ridic vylozil na silnici uprostred niceho, mavl smerem do kopce a naznacil, ze tam je nas cil. Chvilka dohadovani a kdyz nas nakonec ujistil, ze na nas pocka, vydali jsme se neplanovane do kopcu.

Hodina a pul neustaleho stoupani do kopce, obcas jsme museli zakleknout a skrabat se po ctyrech. Parkrat jsme mijeli mistni obyvatele schazejici dolu, samozrejme se nam pokouseli prodat caras (obdoba hasise), takze jsme pomalu ale jiste ziskavali obraz o vesnici. Zpetne jsme se dozvedeli, ze Malana je jedna z nejstarsich demokracii na svete, ze coby cizinec musite pockat na kraji vesnice a az obdrzite povoleni, muzete vstoupit. Nesmite se nikoho a niceho dotykat, jinak musite zaplatit ovci, jejiz obetovani smyje vas dotek. Neznali pravidel jsme vstoupili bez pozvani, nastesti niceho se nedotkli a pomalu stoupali vesnici k mistnimu guesthousu (ubytovne) na obed. Vesnicane nejsou zrovna usmevavi, clovek citil, ze neni prilis vitany, pozdeji jsme pochopili proc. Nicmene nejvyse polozeny obed (zatim) s nejuchvatnejsi scenerii - zasnezene vrcholky, horni hranice lesa, pracujici vesnicane a vsudypritomni orli. Proste parada!

Ukazalo se, ze vesnice zacina zazivat turisticky boom, a protoze je proslula kvalitou sveho carasu, miri sem davy turistu - pozitkaru. Mimo jine Izraelci a jejich trance. Neni tedy divu, ze vesnicani nejsou prilis nakloneni bilym navstevnikum, kdyz je maji spojene s hlasitou hudbou a divokou party - to vse tesne nad jejich vesnici. Mozna jsme videli vesnici v teto podobe naposledy, priste uz tu budou dlazdene chodniky a riksi :(.

Tot nase zazitky z Himalaji, neuplynulo dne, aby Sverre a Irenka neokusili mistniho pstruha a takto obohaceni jsme se vratili zpet do zapraseneho Chandigarhu...