Den VIII - X: Poustni pribeh

Kus za mestem nas u silnice cekali velbloudi a nasi dva vykutaleni pruvodci. Predstava, ze dostaneme oteze a budeme ridit jednohrbce sami, byla licha. Celou cestu jsme byli "brzdeni" nasimi pruvodci, kteri velbloudy vedli. Samotna jizda na velbloudu je zazitek - ac obestlani dekami a matracemi, neergonomicky hrb se neustale ozyval a zadek si ne a ne zvyknout. Ustat velbloudovo zvednuti a slozeni se, aby mohl clovek naskocit/seskocit, je pak vykon vskutku akrobaticky.

Indicka panenska poust je kamenita pustina s uzkym (cca 100 m) a dlouhym (az nekolik kilometru) pasem pisecnych dun. Vetsinu casu jsme stravili na one kamenite plani, ze ktere byla videt po celou dobu silnice, takze pisecna romantika se nekonala. Nastesti vse vynahradil onen uzky pruh dun, kde jsme zustali pres noc. Zapad slunce, sber drivi a vareni dal makhani s prichuti pisku, to vse patri k zivotu "karavanaka". Druhy pruvodce vtipne sbalil dva velbloudy a vydal se vydelavat do blizke vesnice, zatimco nas kucharicek (poevropstene si rikal Simon, druhy pak automaticky dostal prezdivku Garfunkel) sel se mnou na drivi. Celou cestu me drzel za ruku a chvalil vse co se dalo, uctive opetoval dekovani a byl ulisne podlezavy. Uz jsem si pripravoval obranu proti znasilneni (byl asi tak o dve hlavy mensi a telesnou stavbou se podobal skolakovi druheho stupne), ale me obavy byly zbytecne. Jeho zajem se soustredil na nasi penezenku, takze behem naseho sbirani me nenapadne predhazoval zivotni podminky jeho rodiny, jak nemaji tydny co jist a jak ho zamestnavatel mizerne plati, atd. Clovek nevi co v tu chvili na to rict, aniz by byl sprosty nebo neslusny, takze jsem ho nechal vypovidat...

Vecere vazne dobra, kour z ohne dodal plackam uplne jine chuti, konecne jsme "delali ohen" a hvezdy svitily o sto sest. Na blizke dune pospaval line nas stekajici kamarad se svou druzkou (druhy den nas pak doprovazel celou cestu) a Simon se snazil prohloubit nasi vdecnost. Osocoval druheho pruvodce, ze podvadi a ze se o nas nestara, zatimco Simon ano, zpival nam u ohne, daval nam pakistanskou masaz (malem sem si ukousl jazyk, jak jsem se snazil nesmat - pan asi kdysi cetl, ze neco jako masaz existuje a pojal to velice osobite; byla-li opravdu pakistanska, Simonovi se totiz nedalo verit ani slovo, pak jsou pakistanci pekny troubove; velkou pozornost venoval zadku a stehnum, az to bylo chvilemi neprijemne :), kdyz presel pak na skubani hlavou, musel sem ho odstavit, uz se to nedalo vydrzet). Bohuzel se ho neslo zbavit, a tak jsme celkem utahani zalehli do stanu na tvrdy pisek a prikryli se smrdutymi dekami.

Ranni vychod slunce jsme diky vysokym dunam stihli, snidane do postele od usluzneho Simona a hura zpatky do sedel. Po obede s nami cekali az prijede auto, ktere nas vezme zpatky do civilizace. Mezitim mi jeste Simon stihl nekolikrat zopakovat historku, ze jsou jako pruvodci neocenitelni, ze jim lide vetsinou davaji 1000 Rs/osobu a ze jak nas opusti, tak je ceka 5ti hodinova cesta zpatky k velbloudari. Nejenze uz tim byl protivny, ale navic opet lhal: jakmile totiz prijelo auto, vystoupil z nej dalsi par, ktery vezli po nasich stopach zpet. Celkem opravnene jsme jim dali 100 Rs dohromady a rozloucili se s jejich protahlymi obliceji. Zadky se pohodlne usadily do polstrovaneho auta a hura zpet - sprcha u zelenookeho sizunka, obed a prochazka nocni (opravdu hezkou) jaisalmerskou pevnosti. Nasledny autobusovy transport do Bikaneru byl uz v pohode a bez komplikaci.

Den VIII-X: Jaisalmer - mesto uprostred pouste

Protoze jsme v Jodhpuru dostali opet doporuceni na rodinny hostel, zda se to tu byt rodinnou tradici, domluvili jsme se s hostelnikem, ze nam prijede naproti. Po predchozich zkusenostech jsme byli krapet skepticti, a tak nas velmi prekvapilo, kdyz nas na kraji Jaisalmeru presedlal do riksi a my tak dojeli primo do hostelu. Tam jsme dostali caj a na nase otazky ohledne ubytovani odpovidal zdrzenlive: "vsechno ma svuj cas, az po caji". Uz to nam melo byt podezrele, lec stale omameni "rodinnym" napojenim na udaipurskeho Babua jsme slepe duverovali. Pak nam ukazal pokoje a bylo jasno, strcil nas do zatuchle spelunky a jeste si rekl o ponekud nestandardni cenu. Kdyz videl vyraz v ircinym obliceji, zacal najednou z rukavu tahat alternativy az jsme skoncili v uplne jinem (o trochu lepsim a dokonce i levnejsim) pokojicku. Ja vedel proc s tou Brychnacovou cestuju, poustet hruzu ona umi!

Jeste nez jsme dopili caj, jsme se zminili o nasich planech se safari. Nas ubytovatel (prvni zelenooky ind, ktereho jsem tu potkal - posleze dostal prezdivku 'zelenooky sizunk') se okamzite chopil prilezitosti a nabizel nam "jeho" safari. Samozrejme, ze on velbloudy nevlastnil, ale jeho kamarad (ci opet rodinny prislusnik?) ano. Fotky, kalkulace, sliby, to vse letalo vzduchem a my pomalu uverili. Tresnickou na dortu bylo, ze se k nam mel rano pripojit na safari par, dokonce cesky - jaka to nahoda, a spolecne vyrazit vstric dunam. Protoze byl vanocni cas a my si stale nevybrali darky, dali jsme si safari pod stromecek. Problem byl, ze nase hotovost nepostacovala na zaplaceni, takze pan hostelier s nami objizdel na motorce mesto, bohuzel vsechny (4!) bankomaty byly prazdne. V jeho zelenych ocich bylo videt zoufalstvi, ze ma pred sebou plne vemeno a nemuze ho podojit, a tak vymyslel neskutecne varianty, jak z nas penize vypumpovat. Doslo to tak daleko, ze povolal mistniho "financnika", ktery nam mel platbou fiktivniho zbozi z nasi kreditky vyplatit hotovost. Financnikova vstricnost neznala mezi, a tak nam v ten svatecni silvestrovsky den nabidl vyhodny poplatek 10% za uskutecneni transakce. Lidska drzost nezna mezi, zelenoocko nas nenapadne postrkoval do teto "vyhodne koupe" a nebyt nahody, asi bychom neodolali. K jejich smule nefungovala telefonni linka (zrejme silvestrovske volani funguje i v Indii), takze jsme museli pockat na rano a naplnene bankomaty.

Na jidlo jsme museli do jineho hotelu, teplou vodu jsme si museli vydupat a v noci nam prede dvermi (bydleli jsme v prizemi) zacali hrat disko z otevreneho auta. Inu nase silvestrovska noc byla nezapomenutelna, o to vic jsme se tesili do pouste. Rano vyber penez, snidane a odjezd smer poust. Cesky par se k nam prekvapive nepripojil, je s podivem, kam az indicka fantazie dokaze zajit, kdyz citi penize (a taky jak jsou evropane blbi).

BALIK..pribeh na pokracovani..

Malem bychom zapomneli uvest info o baliku.. uz je to dlouho, co se vydal na svou temer nekonecnou cestu na vychod, kterou odstartoval 8. 12. na pardubicke poste. Prelet pres hory, doly a teroristicka uzemi probehl v klidu, dodavka by jista taky nebyla problem, nebyt indickych formalit a byrokracie zavedene britskymi imperialisty v casech kolonialnich. Balik se zasekl v Dilli, presne jeden den pred Vanocemi.
Po nekolika neuspesnych navstevach centralni chandigarhske posty, kdy mi mila pani na zakaznickem centru oznamila, ze pouze odesilatel muze zazadat o jakesi prezkoumani prepravnich postovnich podminek, jsme byli temer donuceni (myslim okolnostmi) vyuzit pratelstvi a pomoci nasich indickych pravniku. A najednou slo vsechno jako po masle.. balik byl uvolnen ze zakaznickeho centra v Dilli, promptne preposlan do Chandigarhu doprovazen omluvnymi emaily samotneho generalniho reditele indicke posty!! Takhle se na ne musi.. Uz jen stacila naposledy dojit na centralni postu a potvrdit misto prejimky. A cekat na 20. ledna.
Byl to ten slavny den, kdy k nam byl dorucen................BALIK!!
Na poste na me cekalo dalsi prekvapeni, z pocatku se postaci tvarili, ze o zadnem baliku nevedi, jake by to bylo prekvapeni, ale po cca minute mi s usmevem na tvari oznamili, ze tu neni pouze jeden, ale DVA baliky. Ano, ano, presne tak. S brnenskym balikem s pozdravem z divokeho zapadu problemy nebyly. Zvlastni!
Prejimka, podpis, 20 rupii za riksu a velky spokojeny usmev na tvari. Utrpeni mladych cekatelu na temer dvacetikilovy balik bylo nahle ukonceno..
A co ze v tech balicich vlastne bylo?? Zapad (pro nezasvecene - jedna se o Marianske Lazne) poslal nejoriginalnejsi vanocni prani doprovazene drogou brnenskych devcat, ano vsemi seriemi Sexu ve meste, a domaci marmeladou vyrobenou v regionu nesmrtelnych duchodcu.
Pardubicko-preloucsky balik obsahoval nekolik kg cokolady, cca 2 kg rozdroleneho cukrovi vcetne rumovych kulicek bez kokosu, dve lahve slivovice, zimni obleceni pro prichozi indicke jaro, pravy palivy cesnek, spoustu koreni, filmu a dva dopisy pro uplakane deti na pionyrskem tabore :) ..

Expedici "najdi si svuj balik" muzeme povazovat za uspesne ukoncenou..
Dekujeme, Jezisku!!

PS: Do budoucna vsak radime a zadame vas, ne vice postovniho dobrodruzstvi..!!

David pere pradlo

Vsechno je jednou poprve.. a tak vcera odpoledne, pote, co jsme se vyspali po neskutecne jizde himachalskym busem z Dharamshaly zpet do Chandigarhu, rozhodl se David, ze prolomi barieru doposud nevyzkousenych "domacich praci", alias "praci pro zeny".

DAVID BUDE PRAT!!

Pocatecni neznalost zakladnich pravidel o delbe na SVETLE a TMAVE pradlo, teplote vody, mnozstvi praciho prasku a zpusobu prani ho privadela temer k silenstvi.. ale bida naucila i Dalimila housti..
A tak se nase mila koupelna s tureckym zachodem onoho odpoledne promenila v pradelnu prvni indicke kategorie.
Behem praci procedury me David neustale bombardoval otazkami: "Proc se tohle pere se svetlym, kdyz to neni bily?" nebo "Staci, kdyz s tim budu takhle tocit? Dyt v pracce se to taky toci v tom bubnu.." nebo "Jak dlouho mam drbat limec u kosile, staci to takhle?" nebo "Nemas jinej kartacek, tenhle je nejakej mekkej.." nebo"Kolik stoji pracka, tohle je fakt pruuuuudaaaaa!"
Po zhruba dvouhodinove manualni cinnosti, pri ktere jisto jiste neproklinal jen absenci pracky, vylezl pan Jirman cely unaveny a stezoval si na nekvalitni praci prasek..chudacek, jeho ruce byly uplne leskle..a mekke.. zazije tohle nekdy V LESE??
Po poslednim kusu praneho pradla prihodil svuj polomokry praci odev a vse zavrsil otazkou, zda se mi jeho praci vykon vcetne jeho "uniformy", tzn. naheho tela, libil.. Ano, libil, konecne nemusim vsechno delat ja..
Neuplynula ani hodina a nas mily spolubydlici, ano, ten, co tak miluje cistotu, rovnez zahajil akci "prani je nase radost", obzvlaste v den statniho svatku (26. 1. se v Indii slavi Den republiky).
A tak se nase krasna a prostorna terasa zalita lednovym sluncem zahy promenila v cinzakovou susarnu v zatuchlem suterenu..
A tak se susilo a susilo a susi se doted..

Laurencovo intermezzo

Protoze se mnozi pozitivni ohlasy na Laurence a jeho zpusoby, pokusim se vysvetlit proc jsme tak trochu zaujati vuci jeho osobe. Chlapec mel tezke zacatky v mestecku zvanem Moga nedaleko Chandigarhu. Jeho rozvojova praxe spocivala ve vzdelavani mistnich skolaku, za coz byl placen mrzkym penizem, monotonim jidlem a strechou nad hlavou. Bohuzel Moga neni stazisty prilis vyhledavanou lokalitou, takze tam byl vetsinu casu sam. Uznavam, ze i na me by to bylo hodne narocne, takze celkem logicky se snazil dostat do Chandigarhu, coz se mu posleze i povedlo.

A tady prichazi do hry nas prvni kontakt. Ze zacatku se jevil jako vyjevene holandske ptace, ktere je poprve mimo domov. Pozdeji z nej vypadlo, ze uz v Indii kdysi byl, ze stravil pul roku na stazi v Shangaii atd., proste zadny novacek. Protoze ve starem byte s nami zili jeste dalsi 3 holandani, parkrat pobyl na navsteve, casem vsak holandani pochopili co je zac a krapet se od nej distancovali. Takze posud dobre, zadny prilis velky kontakt nenavazan a jako obcasny navstevnik se dal ustat.

Casem se spratelil (otazkou je do jake miry to bylo oboustranne pratelstvi podle odezvy tech druhych) s internistama z 37ho sektoru a jeho navstevy se staly castejsimi. Zacali jsme ho poznavat dukladneji, predevsim jeho setrilkovstvi. Osobne se nepovazuju za rozhazovacneho, ale Laurenc posunul latku setrilka o stupen vys. Na navstevy chodil hladovy a nebylo mu trapne si o jidlo rict, kdyz uz se stalo, ze byl pozvan na party (nebo se tam nejak vloudil bez pozvani - casem se mu lide snazili vyhybat), zasadne nic neprinesl, ale v konzumaci soutezil s kymkoliv, a tak dale a tak dale... Dalo by se to do jiste miry prehlednout, kdyby se jeho rozvojova, mizerne placena praxe, nepromenila pri prevodu do Chandigarhu v rozvojovou, na vysost dobre placenou (vydelava stejne jako my dva dohromady).

Nasi pozornosti dlouho unikal dalsi z jeho rysu - nerozhodnost. Tuhle vlastnost jsme poznali az na vylete, kde nabyla obrich rozmeru a provazela nas celou cestu jako paty spolucestujici. Bohuzel ji Laurenc nevyhradil misto ze sveho, nybrz ji hodil na zada nam. Neustale rozjimani nad rozlicnymi moznostmi (casto financne motivovanymi) se stalo jeho dusevni potravou. Zaslo to tak daleko, ze jsme se rozhodli ho ponechat svemu osudu, bude-li stale zdrzovat ci navrhovat absurdni a neproveditelne, lec levnejsi, varianty. Za vsechno at promluvi jeho objednavani v restauraci: klasicky zacinal lassi (at vypadalo sebenevabneji), coz mu oddalilo cas rozhodnuti, co vlastne bude jist. My uz pomalu dojidali, kdyz se konecne rozhodl na co ma chut (a kdovi co jeste mel za kriteria) a zacal zmatkovat s cisnikem. Dost casto jsme nechapali ani my, co ze to vlastne chce, natoz pak anglictiny neznaly cisnik - nestacilo totiz ukazat do jidelnicku, svuj vyber doprovazel zvidavymi otazkami na puvod jidla, prubeh zpracovani atp.

Ted jeste neco na prani Irci k vizazi naseho pana Laurence. Podle hesla "Saty delaji cloveka" prizpusobil Laurence svuj satnik zmatene povaze a sve "neopecovavane" svrsky kombinoval s divokym zapalem. Jeho dlouhe kudrnate, spinave blondate a po vetsinu casu mastne vlasy splyvaly s jeho ridkym plnovousem. S velikou oblibou se ve svych vlasato/vousatych partiich prohraboval a vytvarel prstynky na prstech, coz zvlaste damske osazenstvo privadelo k silenstvi (nechapu proc :)). Nekteri mu rikaji hipik, jini zase Sikh ze zapadu (taky se nestrihaji a neholi). Na jeho obranu musim rict, ze aspon nesmrdi. Vubec nam svym zevnejskem pripadal kouzelnika Caryfuka (z toho detskeho serialu), tak si to snad lepe predstavite. Tresnickou na dortu zustava jeho rouska... za celou dobu co jsme v Indii jsem nepotkal cloveka s rouskou (tedy aniz by to byl blaznivy cinan ci japonec), jen Laurence. Kracejici "gora" (kdopak vi co to znamena v hindi :)) s rouskou na obliceji byl vazne klenotem kazde spinavejsi ulice. Rouska absorbovala rozlicne pachy, prachy a spinu, takze po par dnech noseni bych radsi lizal chodnik, ale Laurenc vytrvale odolaval. Inu tvrdi chlapici jsou tihle holandane!

Den VI / VII: Jodhpur, modre mesto

Zda se, ze popis nasledujicich dni je jakysi proklety. Uz dvakrat se mi kousl pocitac, kdyz jsem se snazil pripsat clanek, takze podle hesla "trikrat a dost" davam pocitaci posledni sanci, jinak! ... to asi stejne zkusim po ctvrte.

Posledni noc v Udaipuru byla vazne uzasna: stresni terasa, skvele jidlo, vyhled na osvicene mesto odrazejici se v polovyschle jezerni hladine, mistni rum (Old Monk) pomalu zazihal vnitrni plamen a v televizi pusteny James Bond - Octopussy (tenhle film se zcasti tocil tady v Udaipuru, presneji v Monzunovem palaci). Rano jeste ovesnou kasi, rychly vysadek do mesta dokoupit suvenyry, casny obed a vyprava na autobusove nadrazi.

Vsuvka: autobus jsme meli zarizeny od stareho Babu-a, samozrejme za provizi, kterou se ale nikterak nesnazil ukryt v cene jizdenky. Laurenc by nebyl Laurenc, kdyby se mu zase neco nelibilo, a tak stravil pul dne behanim po meste a shanenim levnejsi jizdenky (holt pro nekoho je 20 rs navic neprekonatelna suma).

Cestu do Jodhpuru jsme stravili opet napechovani do sleeper tridy, tentokrat vsak krapet luxusnejsi (i kdyz stale tomu neco chybelo), takze to ubihalo rychleji. Autobusak rezal zatacky, prekonaval kopce a rozhanel stada cervenoprdelatych opic, ktere luxovaly silnici od zbytku po turistech. Mijeli jsme desitky skladu s mramorem (kde to sakra stale berou?!), krajina se viditelne menila a skalnate kopce nabiraly bizarnich tvaru. Rovnez zvirena se dockala obmeny, a tak jsme potkavali vodni buvoly, divoka prasata beze "zbrani" (a jejich stenatka - ze lazenska panenko?) a jiz zminene opice. Z nadrazi nas riksove pod zaminkou policejnich postihu rozdelili do dvou riks, svete div se za stejnou cenu! Dojeli jsme do doporuceneho hostelu, ktery vypadal celkem v pohode, pan majitel nas chtel prekvapit a pripravil nam prezidentske apartma, dokonce ani nebylo drahe. Bohuzel nejen my dva s Ircou jsme touzili po kousku soukromi, takze jsme se apartma pro 4 vzdali a spokojili se s mene luxusnim dvouluzakem.

Nas nemel sprchu a vypadal spis, ze donedavna slouzil jako utociste pro kostata a cistici prostredky, ale vem to cert - na jednu noc. Bohuzel to nebylo vse, nevim jestli kvuli blizicimu se Novemu roku, ale dum poprve ozil ve 4 hodiny rano. Soupani nabytku, triskani nadobim, dupani po schodech a rev nam "zprijemnoval" ranni hodiny. K tomu vsemu po celou noc panu hostelierovi zvonil mobil, jehoz vyzvaneni v podobe priblizujici se houkajici sanitky mi doted zni v usich. Nerad, ale musim priznat, ze i na me to bylo moc, takze rano jsme se rozhodli, ze se pohneme dal. Maria potkala v hostelu stare zname z Jaipuru a rozhodla se, ze se odpoji a oslavi Novy rok tady. Laurence byl cely den nesvuj, az z nej nakonec vypadlo, ze uz je dusevne unaven cestovanim a rad by ulehl do postele, ze ktere rano vstal. Inu nechal si perlu na zaver, osusili jsme slzu a s cistym svedomim ho opustili na mistnim nadrazi (sehnal vlak primo do Chandigarhu - stastlivec). Viditelne z nas spadl stres a tesili jsme se jak si uzijeme posledni spolecne chvilky bez Laurence!

Navsteva mistni pevnosti je jedno z mala lakadel, ktere muze Jodhpur nabidnout. Nicmene i to je slusny, pevnost je vazne neskutecne velika, vystavena z cerveneho kamene na nejvyssim vrcholku nad mestem. Cloveku se ani nechce verit, ze nekdo dokazal postavit neco tak obrovskeho v takovem terenu. Irca se rozhodla zustatat venku a skamaradit se s mistnimi veverko/krecky, zatimco Maria a ja jsme se vydali do pevnosti. Kupa fotek, zazitku a informaci - pevnost slouzi jako muzeum, hosti spolecenske akce a svatby a v neposledni rade je hlavne turistickym lakadlem. Podle pruvodce nebyla nikdy dobyta, cemuz se da snadno uverit, takze jsem si predstavoval siky pesaku, jak se pomalu skrabaly do kopce, zezadu podporovany sloni jizdou. To vse v neskutecnem vedru a za vydatneho sipoveho deste, varici voda tekla proudem a utocnici v agonii padali zpatky ze srazu. Wow, komu cest tomu cest!

Plni zazitku (ja z pevnosti, Irca z kroceni hlodavcu) jsme se vratili do hostelu pro batohy a neco maleho pojist. Bohuzel vzhledem k chybe v jidelnicku mi prinesli neco uplne jineho, takze kulinarske rozlouceni s Jodhpurem nedopadlo podle predstav. Zbytek dne jsme opet stravili v autobuse, tentokrat do Jaisalmeru - mesta v pousti. Jak vidno, Jodhpur nam moc k srdci neprirostl, navic ve srovnani s Udaipurem... podle nekterych jsme mu ale nedali moc sanci. Tak snad priste.

Den IV-V / VI: 2 dny v jezernim raji - Udaipuru

Cesta vlakem byla opravdu studena, nepomohla ani koupena deka (ackoliv hrala, profoukla). S rozbreskem jsme dojizdeli do Udaipuru a z okynka videli jak mistni obyvatele koleji (nikoliv vysokoskolskych) provadeji ranni vyprazdnovani strev primo ve vedlejsim kolejisti. Skoda, ze fotak nebyl pripraven, to by bylo PFko :D.

Pruvodce doporucoval nesoudit Udaipur podle "predmesti", takze jsme si pockali a opravdu! Riksa nas vzal na adresu, kterou jsme dostali v Jaipuru, ale po kratke prohlidce hostelu jsme se nechali ukecat a posunuli se do hostelu podle riksova doporuceni. Nedaleko jezera suverene nejlepsi hostel v jakem jsme bydleli. Stresni restaurace s nactiletymi posluhovaci skytala super jidla (ovesna kase byla opravdu ovesna, nikoliv pohankova), skvely vyhled a vubec. Majitel nemovitosti, stary muslim jmenem Babu s obdivuhodne bilym dlouhym vousem, nas vzdycky na ulici privetive zdravil a usmival se. Po pobytu v Jaipuru to byl opravdu balzam na dusi, neni proto divu, ze jsme se okamzite bezeslov shodli na tom, ze tu stravime dve noci.

Laurenc se uvelebil s Marii v pokoji, ale vzhledem k jeho prujmovitemu stavu (a stale jsme nevedeli co mu je!) byla mistnost za chvili neobyvatelna, takze jsme ubohou anglicanku ubytovali v nasem pokoji. Asi po puldni jsme ho po presvedcovani (postupne jsme se vystridali vsichni, az razna Irena byla uspesna) dokopali k doktorovi, aby aspon zjistil, co mu je a za ty dva dny se z toho vysekal. Nechtelo se mu (nejspis kvuli penezum, ktere by musel za doktora utratit) a choval se jak malej smrad - jeden z dalsich okamziku, kdy sem mel sto chuti mu jednu ubalit, nehlede na jeho stav. Dojeli jsme s nim do soukrome nemocnice, statni je sice zadarmo, ale dlouhy seznam leku poplatky vynahradi, a tam si ho vzala !pani doktorka!. My mezitim zkoumali na chodbe jejich vystavku vyoperovanych veci v lihu (nadory, varlata, delohy atp.) a shodli se na tom, ze to moc duvere v mistni felcary neprida. Kdyz pak vylezl z ordinace, stale nevedel co mu je - ne ze by mu to nechteli rict, on se proste nezajimal. Nezbyvalo nam nic jineho nez dojit za doktorkou a zeptat se za nej: cestovni prujem kombinovany s neinfekcni obdobou salmonely. Takze mily Laurenc mel na dva dny slus, ulehl a zvedl se az vecer den pred odjezdem, kdy se snazil urvat z Udaipuru co nejvic.

My zatim travili cas lenosne, chodili po bazarech, nakupovali, uzivali si jidla ve stresnich restauracich, obdivovali pamatky. Za poznamku stoji Jagdesh temple venovany Visnuovi - udajne nejvetsi v Indii, byl vytesan do vapencove skaly a na nej se nabalilo mesto. Je pokryty vyjevy z hindi historie (vcetne kamasutry :D). Druha pamatka je Monzunovy palac, nejvyssi kopec/hora v okoli a na ni vystaveny palac. Zapad slunce tam byl opravdu pohadkovy. Z nazvu se da soudit, ze se sem uchyloval maharadza v dobe monzunu, kdy jeho mestsky palac (sousedici s jezerem) byl v ohrozeni. No a do tretice mestsky palac, pribrezni stavba opravdu honosneho stylu hosti uvnit galerii ci co. Bohuzel sem ztratil listek, takze holky sly dovnitr samy.

V Udaipuru byl take prvni kontakt s mistni postou (nekterym dosly pohledy odsud), lepeni znamek byl proces cca na minutu/pohled, takze si toho povazujte :D.

Cas se prijemne vlekl, my se namlsali aniz bychom tusili, ze uz zadne z dalsich mest nebude tak pohostine jako UDAIPUR...

Den III: Jaipur - udajne ruzove mesto

Druhy den v Agre se rano vyparil Laurence, ze chce videt pevnost - odesel a i pres nase durazne doporuceni, at si vezme bagaz rovnou (neb nas cekal dopoledni transport do Jaipuru a jeho opozdilecka povest byla znama) si ji samozrejme nevzal. Nastvani jsme mu ji museli vezt, mel jsem sto chuti mu ji hodit do skarpy, at si tu zustane, kdyz neni schopny prijit vcas. Autobusak z nas videl penize, takze poseckal, ale stejne...

Prvni cesta dalkovym autobusem byla zazitecek! Nad sedadly jsou koje, ktere maji poskytovat pohodli v leze, bohuzel rozmery jsou uzpusobene indickym lidem, takze jsem si opet pripadal jak v Bastile - sednou si neslo, lehnout a natahnout udy jakbysmet a navic kazde otoceni vyustilo v malou prachovou bouri. Po takto stravenych sedmi hodinach nas autobus vyplivl v Jaipuru, podle nekterych nadherne, a podle jinych ohyzdne mesto. Rekneme, ze prvni kontakt s Jaipurem nevypadal zas tak spatne, klasicke indicke vetsi mesto. Postupem casu vsak nase sympatie ochabovaly a kdyz jsme ho opousteli, svorne jsme se shodli, ze nikdy vice. Ale to predbiham...

Podle pruvodce (Lonely Planet) jsme zjistili, ze v Jaipuru je povestna pevnost Amber, kus za mestem. Ubytovali jsme se v hostelu Blue king, nejlepsi Masala chai, jaky sem v Rajastanu pil, a vyrazili jsme do viru mesta. Mistni trziste, udajne skvost, bylo jen 4ramennou krizovatkou uvnitr starobylych hradeb, jejiz chodniky byly obsypany trhovci s hodne podobnym - ne-li stejnym - sortimentem (podobne jako u nas Vietnamci). Samozrejme videli belocha (rikaji nam tu 'gora' = bily) a citili penize, takze se mohli pretrhnout, kdyz natrasali svoje zbozi. Vylet do Amber pevnosti byl super, videl sem tam prvne slona v akci, ale protoze nas cekalo jeste nekolik pevnosti jinde, moc jsme prohlidku neprotahovali. Vecer opet jidlo ve stresni restauraci a vytecny napoj :D. Jeden den byl ale vic nez dost.

A nebylo dne, aby nas Laurenc neprekvapil, takze i na Jaipur si pripravil scenku: jakozto indicky mazak (uz tu kdysi byl) se citil neohrozeny, a tak poobedval v autobusove pauze ve stanku u silnice. Aby toho nebylo malo, zapil to vodou z pochybneho tanku (udajne mel filtrovat vodu) na nadrazi. Nemohlo to dopadnout jinak, takze vecer, v den odjezdu, nam zkolaboval. Pocitali jsme minuty do odjezdu vlaku a on dostal zimnici, stridanou navaly tepla, zvracel stridave vrchem i spodem a v koupelne vypadal, ze nedocka rana. Nevim nakolik mu bylo opravdu spatne, nebo jestli se spis vystresoval, kazdopadne nas celkem vystrasil. Predstava zkazeneho vyletu kvuli jeho ignorantstvi nam prisla nespravedliva, nastesti i on uznal, ze to by bylo moc, a tak s nami nastoupil do vlaku smel Udaipur, kde prospal celou cestu (a jak se doctete priste, ani to nepomohlo).

Prvni vecere v novem..

Jak jiz bylo receno, od patku bydlime v novem (adresa: sector 16D, house nr. 848, top floor, Chandigarh; PSC muze byt stejne, Punjab, India ibidem), ale teprve dva dny mame sporak a dokonce i troubu!! Tzn., ze pokud sezenu potrebne suroviny, bude se pect..
Vcerejsi veceri jsme "oslavili" 2 mesice v Indii a dneskem pocinaje startuje mesic treti..najednou to docela rychle utika.
Bohuzel bydlime ve ctvrti lekaren, takze kdyz jdu nakupovat potraviny, musim se "probrodit" ortopedickymi potrebami vseho druhu, obchody s naslouchadly a obchody s kuchynskymi potrebami. Posledni zmineny obchod mam nejradsi, maji tady spoustu zajimavych veci, pres opravdu zvlastni hrnce, plastovy servis s roztodivnymi vzory, pribory s jednim univerzal. designem, ci dokonce vanocni formicky na cukrovi. Bohuzel za nakupy musim vetsinou pres sektor, cestou si me vsichni prohlizeji, div si hlavy na riksach a v autech neukrouti. Uvitaci delegaci v nakupni "zone" tvori obchod s cerstvym, avsak ponekud zapachajicim masem, bohuzel jen drubez a skopove. Ale o to vic je tu obchodu s potravinami, mistni prodavaci me jiz z dalky zdravi a vedi, ze jdu zase pro jogurt - Verku, mistni znacku, kterou jsme prekrtili na veverku.
Ale zpatky k veceri. Jedinym "obchodem" se zeleninou, ktery je mi na blizku, je postranni ulicka pred krizovatkou, kde kazdy den parkuje svuj dreveny stanek postarsi indicky muz. Nakup je vazne zazitek, zavesna vaha v ruce vyvazovana zeleznymi matkami je tu proste standard. Za 40 rupii se da nakoupit spousta veci, jako na Zelnaku:). A navic, ke kazdemu nakupu dostanu ajko bonus zelene chilli papricky a neco jako natovou petrzel, ktera je mimochodem dost odlisna od te nasi, je o dost aromatictejsi!!
Vcera, jako kazdy den, jsem u "pana ze Zelnaku" nakoupila a chystala se na smazeny kvetak a bramborovy salat s fial. cibuli (sumavsky?). Na proslunene terase jsem oskrabala veskerou loupaci nerest a na sporaku, z nehoz patrne nekudy unika plyn, zacala pripravovat onu dobrotu.
Kolem 7. dorazil David i s lednickou a hostina zacala..
Ted mi odzvonila pauza na obed, kvetak ceka..

skola v novem roce

Opet zdravim z dalek, momentalne i z dalavy internetoveho spojeni, jsme, nebo spis ja, ted odstrizena od onoho kouzelneho kabelu ci wi-fi. Jediny pristup mam ve skole, kde to s pocitacema, natoz s netem, vypada jako na indicke ulici, proste ZMATEK. Jediny pocitac s Mozilou, jinak priserne pomaly nebo vetsinou nefunkcni Explorer, proto se bohuzel zdrzuju prispevkovani na blogu. Ale cas od casu se mi podari neco zbezne precist, tatko, ten tvuj byl obzvlast vypecenej! Ale ne kazdej to asi rozlusti..jen zasveceni:)

A jak to u nas v TBS ted vypada? Dneska slavime vcerejsi LHORY, svatek primo punjabsky, neco na zpusob ukonceni zimy, prichodu teplejsich dni a noveho roku vubec. Navic je to den venovany "cerstve narozenym" detem..dostavaji cukratka, kdyz nevedi, co se vlastne slavi kolem nich. Dopoledne jsem zapalovali ohen na hristi, docela drsny, v bezecke draze ted bude jedno velky popeliste pro holuby..Ohen taky nebyl zrovna svatecni, kartony, alobaly, sem tam drevo..nejeden ekolog by zaplakal. Na konec jsme nahazeli arasidy a popcorn do plamenu a privolali teplejsi pocasi. Jestli se otepli,uvidime. Muzeme se jeste pomodlit. Pekne po cesku a cekat na Morenu s vencem z vyfouknutych vajec na krku..az ji splachne voda. Te je tady mimochodem nedostatek, obzvlaste te teple.

Jinak ve skole ted vrcholi pripravy na skolni vyroci (30.01.), ktere bude ve velkem stylu. Vsechny tridy poctive nacvicuji kroky, zvedacky a la Hrisny tanec a skolou seline tisic ruznych pisni pocinaje pravou indickou, pres hudbu arabskou, salsu a seanci z cinskeho boje. Ramcovy pribeh teto tanecni "SHOW" se odehrava o Vanocich, ano, opet.. JInak je to prevzata verze Louskacka, v mistni podobe Nutcrackera alias plechoveho vojacka. Trosku me to zaskocilo, protoze prvni me napadla pohadka od Andersena, a to Cinovy vojacek. Tady v Indii je to proste vsechno zmatene, prejate a podivne skombinovane dohromady. Stejne je to s hudbou, ale o tom, uz myslim, psal David driv.
Musim koncit, skolni bus troubi, telocvikar piska na pistalku, deti se
bali.

Doufam, ze se brzo naskytne prilezitost na dalsi prispevek. Vylety zatim popisuje jen David, ma to v praci jednodussi a rychlejsi..:)

Dil II: Taj Mahal a jine patalie v Agre

Jak to tak byva, prvni den cestovani je pln ocekavani, takze jsme primo z nadrazi dorazili pred brany Taj Mahalu. Tam jsme zjistili, co uz jsme tusili z Lonely Planet, vstupne pro cizince je 750 Rs, zatimco mistni plati jen 20 Rs. Zaskoceni cenou jsme usedli do nedalekeho parku, kde jsme spojili pozdni snidani s dumanim co budeme delat dal. Nakonec jsme se rozhodli neriskovat a zustali pres noc v Agre (proti puvodnimu planu, takze uz od zacatku se nas pripraveny itinerar kompletne zmenil :D) a doprali si dost casu na prohlidku. Preci jen byt v Agre a skoncit pred branami Taje je barbarstvi. Po obede jsme vyrazili do fronty, holky byly rychleji, protoze meli separe frontu. Laurenc a ja jsme zatim hledali zpusob jak se dostat dovnitr driv nez po dvou hodinach stravenych ve fronte. Kdyz se mi povedlo ukecat cekajici, ze nas pusti pred sebe, zjistil sem ze Laurenc i s listky straduje na konec fronty. Krik nepomohl, musel sem jit za nim a vystat tak celou frontu. Blbec! A to byl jen zacatek jeho "vychytavek", kterymi nas celou cestu castoval.

Takze diky nasi prihode s frontou jsme se dostali dovnitr zhruba ve 4 hodiny odpoledne, vstup absolutne bez niceho - jen fotak na krku a lahev vody na osobu. Dalsi problem byl, ze satna (kde se veci schovavaly) zavirala v 5. Mel jsem tedy hodinu na prohlidku toho mramoroveho zazraku. V duchu sem proklinal Laurence a snazil se zbavit jeho spolecnosti co nejdriv. Castecne se nam to potom povedlo, protoze jeho dalsi silnou strankou je umeni "ztratit se". Do samotneho palace vas pusti jen naboso, takze jsme zuli boty a ulozili je na "organizovane" odkladiste. Neuveritelny smrad se linul z kupicich se bot a ponozek, nastesti jsme nase boty nasli v poradku v puvodnim stavu.

Jak jsem uz psal, na prohlidku byla jen hodina, takze letem svetem jsme proletli co se dalo, zahrali si na japonce a krasy Taj Mahalu obdivovali z fotek. Pak uz jen cesta na mistni neturisticky bazar, takze si to dovedete predstavit: trojice bilych lidi (Laurenc se rozhodl zustat v Taj Mahalu o chvili dele) kracejicich po rozbitem a zablacenem chodniku, vsichni obchodnici po prvotnim soku zacali vehementne nabizet a patricne natrasat sve zbozi, takze nas prechazel ryk podobny prijezdu krale :). My vsak sli na jisto, prvni noc ve spacim vlaku jsme pochopili, ze deka je nutnosti, takze jsme zakoupili vlnene tenke (ale obdivuhodne hrejive, pokud nefouka vitr - coz se pozdeji ukazalo jako klicovy faktor) deky a spokojene zakoncili den v Agre ve stresni restauraci s salkem masala chai a ovesnou kasi z pohanky.

Den I: Cesta z mesta

V case, kdy vetsina ceskych rodin zacina smazit kapra, zdobi bramborovy salat a snasi darky pod stromecek, my jsme se chystali na nasi 10ti denni cestu po Rajastanu. V nasem trainee dome se zacinal pomalu schazet cestovatelsky krouzek (Marie - UK, Laurence - NL a my dva) a predodjezdova atmosfera byla euforicka. Irca dosmazovala vanocni palacinky a nenazrany Laurence (pozdeji znam tez jako Holub) se cpal, co se dalo. V pristich dnech nam prichysta jeste par prekvapeni :).

Z predvcerejska jsme meli koupeny listek na vlak z Dili do Agry, takze jediny ukol spocival dostat se do Dili vcas. Puvodni myslenka jet autobusem byla asi prilis odvazna, takze nam Mariin mistni pritel dohodil znameho taxikare. Slibovany vetsi komfort mel sve ALE, vzhledem k prevazujicim rocnim teplotam nad 30 stupnu nejsou zdejsi auta (az na vyjimky) vybavena topenim. Taxikar nam vysvetlil, pres kamarada na druhem konci telefonu, ze potrebuje mit otevrene okynko, aby se mu nemlzilo auto. Snazil sem se mu vysvetlit, ze ma vetrani na palubce, ale proste stazene okno je stazene okno. Takze celych 5 hodin do Dili jsme jeli s vice (ci mene) stazenym okynkem. Zima jak v riti! Navic taxikar nemluvil anglicky, takze chvile ticha vyplnoval pustenym radiem, coz obzvlaste na prednim sedadle usinajici a kroutici se Laurence prilis nekvitoval a zaskodnicky mu radio ztlumoval. Venku mlha "na krok", navic osvetlena parkovackama dostavala hororovy nadech. Cestou jsme potkali stado ovci, ktere se stretlo s kamionem, kdo vyhral stret je jasne. Kdyz nas pak vzal taxikar na projizdku mimo silnici (pozdeji jsme zjistili, ze se vyhybal mytnemu), trosku v nas zatrnulo.

Nicmene nas dostal do Dili na nadrazi (v pauze si nechal zaplatit ranni brzkou snidani, kterou jsme mu pak strhli z jizdneho - k jeho velke nespokojenosti). Naskocili jsme do spaciho vlaku, dost podobneho ukrajinskym, a vyrazili smer Agra. Spaci vlaky (tzv. sleeper class) se vyznacuje nedovirajicimi okynky, absenci dveri mezi vagony a misty natvrdlymi indy, kteri si nasadi 2 cepice, prehodi pres sebe 5 dek a jsou neprustrelni i u otevreneho okna. My evropane pak z vymrzleho taxiku naskocili do jeste pruvanovejsiho vlaku, takze zbyle 4 hodiny do Agry byly opet ve znameni zimy. Pred obedem jsme dorazili do Agry, coz je ale naplni dalsiho vypraveni.

Co by bylo, kdyby...

Kdyz se rozhlednu kolem sebe, pokrokova Indie asimilovala skoro vsechny vymozenosti zapadniho sveta. Ke sve skode vsak prejala a v praxi vice (ci mene) uspesne vyuziva i nasledujici tri: motor, mobilni telefon a plasty. Hned se pokusim vysvetlit proc.

Mobilni telefon - tahle sikovna vecicka zazivajici boom, je v Indii velmi popularni. A to tak, ze snad kazdy tu ma svuj telefon ci dva. Kolikrat se stane, ze vas zebrak prosi o 'khana', coz je jidlo, kdyz mu v tom nekdo zavola. Neodbytne kraci s vami telefonujic a kdyz dokonci hovor, pokracuje v zebrani. Rozcilene se pak dozaduje almuzny, ale nechape, ze prave polozeny telefon mu zavrel turistovu penezenku pred nosem. Indicky zpusob telefonovani je opravdu usmevny, misto souhlasneho prikyvovani (nebo nesouhlasneho, tezko se to poznava) slouzi slovicko 'he' s ruznou urovni hlasitosti. Kdyz tedy jedete v autobuse a ze vsech stran se ozyva 'he', pripadate si jak v domove pro dusevne chore ci zaostale. Dalsi nesvar behem hovoru spociva v dotazu na pritomnost druheho ucastnika slovy 'hallo', a pak obvykla fraze 'how're you' - celkem neprijemne, kdyz vam takto pretrhnou proud myslenek. Doted nechapu, jestli nevydrzi souvisly hovor bez rozdeleni do 'hallo' casti nebo jestli to ma co do cineni s spatnou kvalitou signalu. No a snad posledni zlozvyk spociva v pouzivani telefonu vsude. Evropske vychovani, kdy hovory uskutecnujeme vetsinou v ustrani, abychom nikoho nerusili, se tu nevede. Kino, restaurace, vystava, prednaska - nic je nezastavi.

Motor - tusim, ze jako vestina vynalezu, mel i tento ulehcit cloveku praci. Bohuzel v Indii si to vylozili jinak, a tak motor slouzi vyhradne (az na prtave vyjimky) k prepravnim ucelum, a to ze notne! V kazdem meste na vas na ulici utoci neskutecne zastupy motorizovanych riksu, nakladaku, osobnich aut a dalsich podivnych pojizdnosti. Ostatni lidske cinnosti (jak jsme zvykli z Evropy) zustaly motorem nedotcene. Par pregnantnich ilustraci (nebo hezky cesky - barvitych prikladu): na stavbe se dodnes pouziva k michani malty nadoba a lopata (co jsem videl), namisto kolecka nosi desitky (na vetsich stavbach snad i stovky) delniku material v nadobach, podobnych cinskemu Woku, na hlave - sterk, pisek, cement. Videl jsem chlapy jak kaci vzrostly strom sekerou a pilou, pekne po staru. No proste neni nad manualni ci zvireci silu. A s temi motory souvisi znecisteni vzduchu, vsude mastne skvrny a tak dale.

Plasty - stari i mladi indove si pomerne rychle navykli na komfort, jaky plastove vyrobky poskytuji. Nikdo jim uz ale nevysvetlil, ze plasty se na ulici nerozlozi, a ze jejich palenim se vzduchu zrovna neprospiva. Takze kazdy den prekracujete hromadky plastovych lahvi, sacku, starych hracek, atp. Metari se sice cini a snazi se dostat kupicky z oci obyvatelstva, ale to produkuje neustale dalsi a dalsi hromadky. Ani se nechci pidit po tom, kam metari "vytrideny" odpad vozi a uz vubec ne, co s nim delaji. Pokud by se jednou podarilo nekomu vymyslet zpusob jak obratit vyrobni postup a z plastu tak dostavat zpet ropu, Indie bude velmoci i v tomto ohledu.

Kdyz jsme byli na cestach, zkousel jsem si predstavit starou Indii, kdyz po ulicich behala zvirata a jedine nebezpeci predstavoval rozbehnuty slon ci buvol, nikde nezvonily telefony a vzuchem se linula maximalne vune bobku ci hnoje a povalujici se ostatni organicke odpadky temer do tydne zmizely z ulice. To musely byt casy!