Cesta do divociny

Prave sedim ve skole, prisel opet dalsi z mnoha nudnych dni, kdy cekame na konec pracovniho dne a predstirame, ze neco delame, neb deti maji az do stredy volno, uz skoro 10 dni!! Ale my, ucitele, tu preci jen musime byt, aby to chudera sekretarka neodprdla sama..tak to tady chodi..
Jen mam dneska trochu problem se sezenim, vcera, vlastne dneska v noci, jsme se vratili z nekonecne dluheho vyletu za jednim z mnoha dobrodruhu, za Jimem Corbettem, indickych tygru skoro kralem..
Nas vylet predcil mnoha ocekavani, vetsinou se vsak jednalo o trochu negativni, hlavne co se informaci, tech pravych, NEINDICKYCH tyce, napr. casovych udaju o delce cesty, poctu ujetych kilometru, cene atd. Ale mozna jsme obcas byli i silnejsi a udatnejsi nez sam Alexander Veliky, vsechno jsme zvladli, prekonali a pretrpeli. Ale zadky dostaly co pro to, kam se hrabou Velikonoce, to je svalstvo a kuze aspon prokrvena a radne promasirovana, ale nocnich 12 hodin v aute z patka na sobotu, to bylo trochu moc. A to byl vlastne jen zacatek. Nasledoval ranni sok v podobe zastavky ve meste Haridvar, na brehu reky Gangy. Cca o pul 7. uttar pradeshskeho casu, to znamena tak pul 3. casu ceskeho, snehem zavaleneho, jsme byli skoro vykopani z aut, abychom nasali neco z okolni posvatne atmosfery. Zima jako v Rusku! A mistni uz skakali do reky, jejiz proud pripominal pereje po jarnim tani. Odvazni jedinci, a hlavne otuzili! Dokonce nas kamarad, statny Nor Johansenn, vzhledem pripominajici vikingskeho valecnika nebo taky vesnickeho sedlaka, se osmelil a sup. Ranni a zivotni ocista byla na svete.
My s Davidem jsme mezitim zkoumali mistni prodavace kvetin a sladkosti, prispeli neco malo rupii a nechali se vyfotit s indickymi rodinami lacnymi po bilem mase. Oboustranna spokojenost, dalo by se rict.
Jakmile vykoukly prvni paprsky ranniho slunce, bylo hned lepe. Ani indicka decka, nikoli ta psi, ale z Agry za sto rupii, nas nedokazala tak zahrat jako ceska becherovka nebo moravska slivovice. Holt nektere zbozi je tu nedostatkove.. S tim uz jsme se ale smirili. Posledni promenada, posledni zabery a hura zpatky do o neco teplejsiho, avsak preplneneho auta.
Vzhuru na jih! Hura na tygry! To jsme bohuzel jeste nevedeli, ze uvidime jen jednoho. Ale zato zivyho a v plne krase..zadna ZOO za sklem..
Po jiz zminenych 12 hodinach v aute po silenych indickych silnicich jsme se dokodrcali na misto cinu. A nastalo dalsi indicke domlouvani, coz znamena, ze nikdo nic nevi, nikdo se k nicemu nevyjadri, vsichni jen kolem zmatene pobihaji a hlavne, PORAD SE CEKA A CEKA..proste indicke pojeti casu. To nam bohuzel znemoznilo ucastnit se odpoledniho dzip safari, misto toho jsme se jen prepravili do srdce narodniho parku a ubytovali se. Cestou jsme potkali par ukazek indicke "vysoke", neco jako danek, nekdy danek prevleceny za lisku, jak to definoval vrchni lesnik:), par opic a spoustu neobvyklych mravenist. Nebo termitist? Jsou tady vubec termiti? Otazka pro ctenare..
Pojedli jsme, hlavu slozili v hromadne loznici s tripatrovymi postelemi, o neco pohodlnejsimi nez lehatka v indickem vlaku, a pokouseli se usnout.
Dalsi chladne rano, nuceny budicek v 5.50, obleknout se, vycistit zuby, trochu se nasnidat preslazenymi susenkami a vyrazit do mlhaveho rana.
Opet jsme si vytahli cerneho petra a na korbe s nami sedelo par Indu. Dospeli, ale chovajici se jak deti, mozna jeste hur. Nas pan ridic, nikoli pravy pruvodce, nemel pusku ani jinou zbran pro pripad utoku zvirat na otevreny dzip. Dalsi prekvapeni..nemluvil ani anglicky, takze veskera nase konverzace spocivala jen v prikazech: "roko", coz znamena stat, "aage" - dopredu, "pitche" - zpet, sem tam nas upozornil, ze nalevo nebo napravo muze byt tygr nebo snad i jine zvire, ale krome par dalsich danku a dankolisek, ptaku a opic jsme nic jineho nevideli. O neco pozdeji se pred nami konecne objevil ON! V plne krase a eleganci prechazel jednu z prijezdovych cest. Vypadal majestatne, nastesti byl celkem daleko, takze nebylo zapotrebi pouzit onu neexistujici zbran. Fotaky cvakaly o sto sest. Mnohokrat dekuji optice Carla Zeisse, ze mi umoznil jeden z nejlepsich snimku hvezdy Corbettova parku.
A to byl v podstate konec naseho pozorovani, uz se jen zbyvalo vratit zpet na zakladnu, poradne se najist, pobalit a vyrazit na dalsi nekonecnou cestu, tentokrat na sever, blize k domovu..

---------------------

Hezky receno, abych prilil neco do ohne, musim krapet pohanet Indy, s odstupem nekolika hodin pomalu opada vztek a beznadej, tak snad to bude i objektivni. Jeden z ridicu poslanych taxi firmou byl "ponekud" ovinen (ci spise olihoven), takze uz tahle vymena ridice zapocala nase neskutecne zpozdeni, ktere se ke konci vysplhalo na obludny dvojnasobek puvodniho casu. Vylet vesel do historie pod prezdivkou "liny vylet", protoze jsme na miste presedli z auta do auta a po safari opet z auta do auta a odjeli zpatky, tedy pomer ujitych km : ujetych km => 1: 1000!

Uttarpradeshske silnice jsou neskutecne a jejich uzivatele jeste neskutecnejsi, diry jak po granatech (nelzu, takovych 20 cisel hluboka dira naprosty normal), sem tam je videt naznak udrzby, takze pres tyhle diry polozili novy koberec, a dzuzny se tak odely do noveho kabatku. Ridici jezdi zasadne prostredkem, dost casto spis v protismeru, takze vyhybani se diram je obcas nemozne. Navic, aby toho nebylo malo, se tu a tam (na tom nejmin ocekavanem miste) objevi retarder - zadny evropsky retarderek s pozvolnym najezdem, tady je to cca 15cm hrb bez jakehokoliv upozorneni. Nemuzeme se ridicovi divit, ze po nejakych 10 hodinach za volantem v noci vzdal jakekoliv pribrzdovani a retarder-neretarder, dira-nedira, jel si svoji rychlosti. Snad nemusim vysvetlovat jak prijemne bylo sezeni vevnitr :).

Tresinkou na dortu byli samotni nasi spolucestujici Indove - spolupracovnici naseho spolubydliciho Wolfa. Vzhledem k tomu, ze ridici neumeli slova anglicky, byli tito nasi jedinou nadeji na komunikaci... a zklamali! Pro ilustraci: jeli jsme dvema auty, v kazdem pripadali na jednoho belocha 1-2 Indove, a protoze jsme nechteli moc zastavovat (kazda zastavka trvala minimalne pul hodiny i kdyz byla planovana jako 5minutova), komunikovalo se po telefonu. Nejenze nebyli schopni na jednoduchou prosbu/prikaz zareagovat a provest (clovek musel pozadat jmenovite, pokud mozno s poklepanim na rameno, aby dotycny pochopil, ze je to na nem), ale kdyz dokoncili telefonat, byli jsme tam kde predtim - to same pri styku s kolemjdoucimi. Neco zaridit, zda se pro ne byti nadlidskym ukonem!

A aby nebylo vse jen negativne-neutralni, videli jsme tygra, cca na 15 sekund ze vzdalenosti tak 100 m, coz pro nas 50tkove objektivy je ponekud kriticka vzdalenost :), vysali jsme si dva trtinove klacky (zrovna probihala trtinova sklizen) - uzasny! a nejake fotky taky budou. Podruhe bych to uz ale neabsolvoval...