Ticho po pěšině aneb jak slečna učitelka o hlas přišla

Bylo, nebylo jedno indické město. V tom indickém městě se pomalu ochlazovalo a pravá himalájská zima se blížila, stejně jako Vánoce v Evropě. V tom městě byl jeden (z více) golfový klub. A právě v tomto klubu jedna místní učitelka o hlas přišla, a tím ji byla znemožněna jakákoliv participace na konverzaci nejen o místních "grínech". Čas pomalu plynul, rum doprovázený kolalokovou limonádou mizel v útrobách zdejších hostů rychlostí kulového blesku, místní služebníci nosili na stůl stále více dobrot. Učitelnica se ještě snažila sem tam zapojit, leč její hlasivky bojovaly za jiné mužstvo. Červené karty padaly stejně jako upadal její hlas.. slábla a prohrávala..
A tak se její indičtí kamarádi rozhodli, že jí z tohoto zakletí vysvobodí. Nasedli do kočáru a odvezli ji za moudrým mužem se stetoskopem na krku. Onen muž byl asi tak uznávaný a vyhlášený, že jej strážilo několik statných turbanistů se samopalem přes rameno. Položil skřehotající ženě několik nesrouzmitelných otázek, načmáral něco na červenobílý papír s logem GOVT. MULTI-SPECIALITY HOSPITAL a odkázal celou výpravu do zdejší budky s léčivy, čili nemocniční lékárny. Učitelnica vyfasovala antibiotika, syrup a vitaminy v celkové hodnotě 55 rupií (za vše!!) a celé vystoupení skončilo rychloexkurzí právnické knihovny našeho průvodce.
Od té doby nejen místní učitelky vědí, že nejlepším způsobem komunikace je pouhý úsměv..
A z toho plyne poučení nejen pro Komenského následovnice a následovníky, že přílišné množství slov, navíc někdy investovaných do polí neoraných a orby nechtěných, se nevyplácí..
Od té doby už se učitelnica jen potutelně usmívá.. a myslí si své.. stejně jako ostatní..