Den IV-V / VI: 2 dny v jezernim raji - Udaipuru

Cesta vlakem byla opravdu studena, nepomohla ani koupena deka (ackoliv hrala, profoukla). S rozbreskem jsme dojizdeli do Udaipuru a z okynka videli jak mistni obyvatele koleji (nikoliv vysokoskolskych) provadeji ranni vyprazdnovani strev primo ve vedlejsim kolejisti. Skoda, ze fotak nebyl pripraven, to by bylo PFko :D.

Pruvodce doporucoval nesoudit Udaipur podle "predmesti", takze jsme si pockali a opravdu! Riksa nas vzal na adresu, kterou jsme dostali v Jaipuru, ale po kratke prohlidce hostelu jsme se nechali ukecat a posunuli se do hostelu podle riksova doporuceni. Nedaleko jezera suverene nejlepsi hostel v jakem jsme bydleli. Stresni restaurace s nactiletymi posluhovaci skytala super jidla (ovesna kase byla opravdu ovesna, nikoliv pohankova), skvely vyhled a vubec. Majitel nemovitosti, stary muslim jmenem Babu s obdivuhodne bilym dlouhym vousem, nas vzdycky na ulici privetive zdravil a usmival se. Po pobytu v Jaipuru to byl opravdu balzam na dusi, neni proto divu, ze jsme se okamzite bezeslov shodli na tom, ze tu stravime dve noci.

Laurenc se uvelebil s Marii v pokoji, ale vzhledem k jeho prujmovitemu stavu (a stale jsme nevedeli co mu je!) byla mistnost za chvili neobyvatelna, takze jsme ubohou anglicanku ubytovali v nasem pokoji. Asi po puldni jsme ho po presvedcovani (postupne jsme se vystridali vsichni, az razna Irena byla uspesna) dokopali k doktorovi, aby aspon zjistil, co mu je a za ty dva dny se z toho vysekal. Nechtelo se mu (nejspis kvuli penezum, ktere by musel za doktora utratit) a choval se jak malej smrad - jeden z dalsich okamziku, kdy sem mel sto chuti mu jednu ubalit, nehlede na jeho stav. Dojeli jsme s nim do soukrome nemocnice, statni je sice zadarmo, ale dlouhy seznam leku poplatky vynahradi, a tam si ho vzala !pani doktorka!. My mezitim zkoumali na chodbe jejich vystavku vyoperovanych veci v lihu (nadory, varlata, delohy atp.) a shodli se na tom, ze to moc duvere v mistni felcary neprida. Kdyz pak vylezl z ordinace, stale nevedel co mu je - ne ze by mu to nechteli rict, on se proste nezajimal. Nezbyvalo nam nic jineho nez dojit za doktorkou a zeptat se za nej: cestovni prujem kombinovany s neinfekcni obdobou salmonely. Takze mily Laurenc mel na dva dny slus, ulehl a zvedl se az vecer den pred odjezdem, kdy se snazil urvat z Udaipuru co nejvic.

My zatim travili cas lenosne, chodili po bazarech, nakupovali, uzivali si jidla ve stresnich restauracich, obdivovali pamatky. Za poznamku stoji Jagdesh temple venovany Visnuovi - udajne nejvetsi v Indii, byl vytesan do vapencove skaly a na nej se nabalilo mesto. Je pokryty vyjevy z hindi historie (vcetne kamasutry :D). Druha pamatka je Monzunovy palac, nejvyssi kopec/hora v okoli a na ni vystaveny palac. Zapad slunce tam byl opravdu pohadkovy. Z nazvu se da soudit, ze se sem uchyloval maharadza v dobe monzunu, kdy jeho mestsky palac (sousedici s jezerem) byl v ohrozeni. No a do tretice mestsky palac, pribrezni stavba opravdu honosneho stylu hosti uvnit galerii ci co. Bohuzel sem ztratil listek, takze holky sly dovnitr samy.

V Udaipuru byl take prvni kontakt s mistni postou (nekterym dosly pohledy odsud), lepeni znamek byl proces cca na minutu/pohled, takze si toho povazujte :D.

Cas se prijemne vlekl, my se namlsali aniz bychom tusili, ze uz zadne z dalsich mest nebude tak pohostine jako UDAIPUR...